Když bylo nejhůř

Někteří muži to s příchodem prvního potomka nemají jednoduché. Nejenže mezi pár vstoupí někdo třetí a už to nikdy není jako předtím, ona se jim před očima malinko změní i žena - chováním a mnohdy i vzhledem. 
Jak už jsem psala, po porodu prvního dítěte jsem zlenivěla v péči o sebe téměř ve všem, a i čas, dříve věnovaný vizáži, přizpůsobila jiným prioritám. Přišlo mi to přirozené. Líčení jen v nutnosti, žádný parfémem, kvůli pohodlí hlavně volnější oblečení (ale neforemné),  podprsenky kojící (a ty, pořízené za rozumný peníz, neměly jedinou krajku natož sexy střih), stahovací kalhotky (kvůli poporodní jizvě), ... Nějaké cvičení mi bylo (opět) úplně ukradené. 

Stačil mi kalup kolem miminka a domácnosti, sportem se mi staly každodenní několikahodinové procházky s kočárkem. Svou původní váhu jsem měla po porodu sice rychle zpět (asi proto, že jsem v těhotenství přibrala sotva 12 kg), ale svaly břicha i hýždí žádné, nohy slabé. Jediné, co bylo opravdu sexy a pěkně tvarované byla prsa. Pro sebe i miminko jsem byla pochopitelně bohyně a myslela jsem si, že řešit vizáž je v tomto období povrchnost. Ne tak můj muž! Měl to tou dobou chudák fakt těžké - denně odjížděl do kanceláří svého zaměstnání a byl tak stále nucen vídat usměvavé, pečlivě upravené a zumbou vycvičené kolegyně v sexy oblečcích. A večer doma? Totálně jiný svět. Legíny, kojící trika a podprdy, vložky na bradavky, plíny, sem tam nějaká večeře... Ačkoliv jsem byla šťastná a také usměvavá, NEBYLO TO ASI NĚJAK ONO.
Co do chování Martina vůči mně a celkově vzájemné komunikace, zhruba po roce od narození naší dcery, to začalo mezi námi skřípat. (A přitom - role otce se zhostil od začátku skvěle, má to tak dodnes, takže tady ani popel!) Náš vztah se postupně dostal do první opravdu větší krize, tehdy asi první po 8 letech od seznámení. Bylo to na rozchod a mně se začal hroutit svět. Na několik měsíců jsem byla psychicky i fyzicky opravdu na dně. Ale detaily stranou, to je na jiný blog. Zhruba po dvou komplikovaně prožitých letech jsme shodou několika okolností krizi úspěšně rozchodili bez rozchodu. Každému něco vzala i dala, oba změnila, ale nerozdělila. Celá ta zkušenost nás hodně stmelila a dnes jsme, řekněme, spokojení, že jsme spolu zůstali. 
A proč se o tom tady tolik rozepisuju? Dodnes je to pro mě jedna z mých významnějších kapitol života a velmi souvisí s tím, proč mám teď nejen bezbolestná záda, ale např. i tento blog atd. 

Partnerská krize s člověkem zacvičí (někdy jej i rozcvičí) 

Jak už to chodí, každý dlouhodobý stres má vliv na naše zdraví - duševní i tělesné. Říká se, že vztahové problémy a obecně rozchody, či spíše rozvody, jsou jedny z nejstresovějších momentů v životě člověka. Tou dobou mě záda bolela nejen z tahání malé dcerky, ale i z trápení doma. 
V životě mám ale štěstí na nějaký silný pud sebezáchovy a nesnáším se plácat v problémech, přešlapovat a litovat se. Já musím jednat rychle a z tíživé situace co nejdřív pryč. Za pomoci své sestry, rodičů a přítelkyně Hanky, jsem se dala poměrně rychle psychicky dokupy. A za pomoci psychologa jsem pochopila, o čem naše krize byla. Nastartovalo to ve mně velkou chuť udělat ve svém životě pár změn, tedy hlavně v hlavě, a přehodnotila jsem svůj vztah především k sobě samé. Jak ke svému tělu a zdraví, tak i k duši. Mimo jiné jsem pochopila i to, že pečovat o svůj vzhled prostě potřeba je, jen si stačilo najít pro sebe rozumnou a vkusnou míru, a trochu toho času.
Díky akční tchyni, která jednou týdně přišla pohlídat Barunku, jsem se vrátila na částečný úvazek do zaměstnání (reklamka mě na part-time nechtěla, zato bývalá kolegyně ze svatebního salonu ano), opět jsem se vrátila k práci pro půjčovnu šatů a k její propagaci. Návrat mezi lidi, očista hlavy prací, odpoutání se od dítěte a domácnosti přinesl kýžený efekt nejen na mé sebevědomí, ale i na ovzduší doma.  
Co do tělesného zdraví, tam jsem věděla, že bolesti zad bez cvičení prostě nepoleví. Doma jsem se cvičit nepřinutila, samotné protahování stejně nepomáhalo, musela jsem se jednoduše překonat a naordinovat si docházku na cvičení někam do fitka. V rámci upevňování vztahu šlo snadno s mužem dohodnout, že jdu prostě 2x týdně večer cvičit a on hlídá. No a protože ve dvou se to lépe táhne, a má nejlepší kamarádka Hanka byla také se zády v háji, o vzájemnou motivaci ke cvičení nouze nebyla. Jen jsme nevěděly, CO CVIČIT? 

Mé první Pilates

Rozhodně jsme nechtěly hopsat a potit krev. Naproti tomu jóga zas byla v našich představách až moc pomalá a nezáživná. (Jak jsme se mýlily, jsme opět spolu zjistily až po 5 letech.) Hledaly jsme něco “mezi” - ani rychlé, ani pomalé, hlavně funkční. Tou dobou bylo na výsluní fitness metoda Pilates a v médiích jej oslavovali jako účinné cvičení nejen na formování postavy, ale zároveň i na bolesti zad. Rozhodly jsme se tedy pro Pilates.
První lekce jsem se trochu bála. O co půjde? Bude mě to bavit? Půjde mi to? Vůbec jsem nevěděla, co mě čeká. Byly to ovšem zbytečné obavy. Pilates mě nadchlo hned napoprvé a stalo se na čas jediným cvičením, které jsem byla ochotna pravidelně a s nadšením absolvovat. Proč? Zkušený instruktor ví, že největší úspěch v návratnosti cvičících na své lekce má především on sám (jeho osobnost, fluidum, kouzlo,...), a i to, jak je na lekci připraven. My měly hned po první návštěvě Pilates na lektorku štěstí. Radka byla prostě boží! Milá, usměvavá, profesionální, zralá žena, super postava, ... Ukázala nám, že PILATES JE PŘESNĚ TO, CO HLEDÁME. A soudě dle vždy zaplněného sálu jsme nebyly jediné.
Co mě na Pilates, jako cvičení tak uchvátilo? Např. to tempo (ani rychlé, ani pomalé), možnost tělo postupně zvykat na zátěž, ohled na momentální stav tělesné fyzičky (každý cvik má své přípravné jednodušší modifikace), neobvyklé pozice cviků, které i při nepatrném pohybu zapojují několik svalů na těle najednou, většinou vlastně komplexně celé tělo! A bonus navrch? Trochu to vypadá jako na tréninku baletu. A ten mě vždycky bavil. Proplé špičky nohou, ladné plynulé pohyby, to cvičení prostě ženské sluší. (A co teprve, když se na jejím těle projeví!) 

Je Pilates opravdu na mé bolesti zad?

Pilates jsem cvičila pravidelně jednou dvakrát do týdne skoro dva roky, a strašně mě to bavilo. A ikdyž Radka změnila své původní působiště a já za ní musela na cvičení jezdit desítky minut dál, najednou jsem byla ochotna své staré nastavení cvičit pouze v lokalitě bydliště překonat. (Ale přiznejme si - je na hlavu JEZDIT AUTEM CVIČIT, stejně, jako když mají někde do fitka vstup pouze po eskalátorech apod.) Nechtělo se mi hledat náhradu. Nevěřila jsem totiž, že bych našla. Znáte to, jak vám sedne cvičení i lektor, nechcete jinak! (To samé asi jako s kadeřnicí, doktory apod.)
Začala jsem jezdit s Radkou i na cvičící víkendy. Tam se jelo Pilates i 3x denně! Figuru jsem měla pružnou a krásně zpevněnou - ruce, nohy, zadek, i to břicho posílily. Pilates se mi stalo na čas drogou. Měla jsem pravidelný pohyb, nové kamarádky, zábavu. Špatné už to bylo se zjištěním, že PROBLÉMY SE ZÁDY AŽ TAK MOC NEUSTUPUJÍ. Co hůř, u některých cviků naopak dost bolely. Ale pořád jsem věřila, že to jednoho dne přejde. Vždyť cvičím! A k tomu doporučované Pilates! Ovšem než abych se vzdala zajetého režimu a radosti z jinak skvělého cvičení, vytěsnila jsem starosti ohledně zad z hlavy, stejně jako kdysi. Osm let byly bolesti beder mou součástí a jinak jsem se hýbat mohla, tak co?! 
Dnes už vím, že jsem Pilates cvičila s diagnózou zvanou "vyklenutí ploténky" (což je takový předstupeň výhřezu), který byl směrem ven z páteře. Tedy, kdykoliv jsem cvičila v pozici tzv. flexe páteře (ve vyhrbení), byla zátěž na ploténku větší. Obratle se rozestoupily, ploténka se dotkla nervu a ozvala se bolest. A Pilates cviky na podložce jsou převážně ve flexi páteře vleže na zádech.
Proto je důležité, obzvlášť u vleklých potíží s bedry, k nějakým těm “zádologům” prostě zajít. A nejlépe na kontrolu stavu páteře magnetickou rezonancí. Teprve po podrobném vyšetření páteře a poradě s odborníky zvolit řešení daného problému, i druh cvičení. Já si Pilates nenaordinovala zrovna ideálně, ale kdo to mohl vědět.

Nové jméno, stará záda

Na začátku r. 2011 jsme se přestěhovali do Bonnu v Německu. Muž tam dostal nabídku práce v Deutsche Telekom. Nutnost být blíž jeho nové kanceláři a tím změnit (na čas) prostředí přišla všem jako ideální tečka za “bolestivou minulostí”. Rozhodnutí to bylo skvělé po všech směrech. Za těch 18 měsíců jsme toho stihli opravdu hodně: oprášit angličtinu, nově začít s němčinou, Martin povýšil, zahájil zde svou běháčskou kariéru, Barča musela do německo-anglické školky, já mohla dál pracovat pro svatební salon (online marketing se dá dělat téměř odkudkoli), přišla i žádost o ruku, svatba, a já do roka a do dne porodila naši druhou dceru - Gabču. Happyend. Jen ta bedra pohádková zrovna nebyla.
Zpět do Prahy jsme se vrátili poměrně záhy, v létě r. 2013. A s nástupem Barunky do 1. třídy základní školy přišla v pořadí DRUHÁ ZATĚŽKÁVACÍ ZKOUŠKA PRO MÁ ZÁDA. (Však pamatujete - "Kapitola I. - Začalo to mezi svatebními šaty!") . Barčina základka byla asi 15 min. autem od domu. (Dali jsme ji po Německu na jazykovku, česko-německou ZŠ). A ačkoliv Martin přesídlil s kanceláří do Prahy, i tak mu řada úkonů zůstala v Bonnu, kam musel pravidelně i několikrát do měsíce odjíždět. Zůstávala jsem doma s dětmi sama. Denně jsem tedy vozila Barunku do i ze školy autem, i s miminkem ve “vajíčku” (dětská přenosná autosedačka). Ačkoliv jsem Gábinku odrodila přirozeně (císaře už jsem nechtěla) a zotavování po porodu bylo jednoznačně rychlejší než při Barunce, ani tentokrát jsem nebyla fit a svaly břicha byly po druhém těhotenství ještě víc povolenější. Dvě děti = dvojnásob méně času na sebe. A muž na služebkách. Několikrát za den jsem přenášela postupně až desetikilovou zátěž (dítě plus sedačka), včetně spodní části kočárku, a obojí vkládala a vykládala v předklonu z a do auta. Bedra trpěla víc a víc. Jediné pozitivum, které vleklé a postupně sílící bolesti zad dokázalo vyvažovat, bylo štěstí ze znovunalezeného vztahu s mým mužem, který jsme si užívali už v Bonnu, a pochopitelně i radost z již čtyřčlenné rodinky.

Můj první běh

Martin je sportovec tělem i duší, včetně jeho rodiny. (Je vnukem olympijské vítězky v gymnastice v Londýně v r. 1948 - paní Miloslavy Misákové-Čamkové! Synem baletky a trenéra volejbalu.) Jak jsem již zmínila, tou dobou už nějaký ten rok běhal a to téměř denně. Běh ho úplně pohltil. A co si budeme povídat, pobláznil i půlku národa, vlastně i světa. Najednou sport č.1 a všude organizace půlmaratonů, maratonů a nejrůznějších běžeckých závodů pro veřejnost. 
Já do té doby běhání nikdy nezkusila. Nic mě na tom nepřitahovalo, spíš naopak. Pamatovala jsem si ze základky, jak jsem po 1 200 m vždycky sotva lapala po dechu, rudá jsem byla ještě půldne a nohy se mi klepaly týden. Ačkoliv celý život pravidelně běhal i můj tatínek, v tomto jeho geny rozhodně nazafungovaly. 
Kvůli bolestem zad mi už jen pobíhání s dětmi venku nepřidávalo. Rychlé a nárazové pohyby mi šly do beder, ta hned ztuhla a já pak byla jako prkno. A navíc jsem se zadýchavala. Štvalo mě to děsně. Nechápala jsem, jak můžu být takový lazar a tak brzy? Vždyť mi bylo mi teprve 37! Takto se mám cítit až v důchodu, ne? Tato zoufalost naštěstí umocňovala chuť s tou fyzičkou i zády opět něco dělat. Ale jako už kdysi, nevěděla jsem CO? Pilates nezafungovalo a nic dalšího mě nenapadalo (nemluvě o minimu času).
Martinovi se postupně rozrůstala sbírka trofejí z různých maratonů a závodů, a byl z běhu tak nadšený, že mě začal přemlouvat, ať to aspoň zkusím, že mě to třeba naopak pomůže a zpevní! Bála jsem se toho. Ale já se tak chtěla začít aspoň nějak hýbat, že jsem v sobě tedy překonala letitou averzi vůči tomto druhu pohybu a řekla si, že to aspoň zkusím.
Běh má řadu výhod. Je nenáročný na čas, místo i finance, dokonce i na počáteční fyzičku jedince, tedy za předpokladu, že se před první tratí trochu poradí s někým zkušenějším. Já měla odborníka přímo doma.
Muž mě zasvětil do pár základních principů běhu (tep, dech, rychlost, čas, ...), tedy veličin, které pokud si dopředu v hlavě aspoň trochu neujasníte, může se pro vás stát běh nekoncepčním, stejně jako pohybem za trest. A tak jsem POPRVÉ VYBĚHLA! 
Všechna doporučení jsem dodržela a přišlo velké překvapení! Běh vůbec nemusí být utrpení, pokud aspoň trochu víte, jak na něj. Já do té doby vlastně jen NEUMĚLA BĚHAT! Pověstné endorfiny, ty mi naskakovaly už v momentě výběhu. Byla jsem na sebe tak pyšná! Překonala jsem vlastní předsudky a hlavně lenost. Hned po doběhu přišla druhá vlna euforie - stejně jako všichni, co mají po nějakém sportovním výkonu: radost, hrdost, lehkost, vyčištěná hlava, furt se chcete usmívat. (Ano, uznávám, na vyšší metu jak 5 km jsem nesáhla, takže kam se hrabu na hormony štěstí maratonců. Ale pro neběžce typu mě to výkon byl!) Konečně jsem pochopila, proč to ty lidi tak baví. 
Běhala jsem dvakrát do týdne zhruba půlrok. A ta radost z nového pohybu na chvíli úplně přebila nevyhnutelný závěr, že na má záda má běh nulový efekt, či spíše naopak. Logicky - nárazy na ploténky obratlů v páteři, pakliže nejste ve svalech trupu zpevnění, nemohou přinést žádnou úlevu. Většinou jsem, stejně jako s dětmi na hřišti, běhala ztuhlá a s napětím v bedrech.
Tenisky na běh jsem věnovala své sestře. 

Má první jóga

Gabči se pomalu blížily 3. narozeniny a mě bedra bolela víc a víc. V noci v posteli mě bolest budila při otáčení, každý předklon byl utrpení, zavázat tkaničky u bot nadlidský výkon. Nechápala jsem a začala propadat zoufalství. Ale blížil se návrat do práce, kam jsem se fakt už těšila, proto zdržovat se návštěvami doktorů a kdoví, co by přišlo ještě, jsem fakt nechtěla. Nechala jsem to tedy být, ostatně jako vždycky.
Celý školní rok jsem s mladší dcerkou navštěvovala hudebně-taneční kroužek v místním zájmovém centru pro děti a rodiče. Těm také nabízeli večerní kurz jógy pro začátečníky, tzv. Soft/Jemnou jógu. A protože se ani Hance záda nelepšila a oběma se název - “soft” - zamlouval, dohodly jsme se, že zkusíme aspoň ukázkovou lekci. Nadchly jsme se podobně, jako kdysi na Pilates. Nejenže bylo samotné cvičení příjemné a nenáročné (páč tradiční jógy jsme se bály), nás bavila i slečna lektorka. Éterická, milá, krásná, usměvavá, všude svíčky, ... Tož zase objev!
Tato jóga nás tak akorát protáhla a pověstné “ooooohhhhhmmm” se naštěstí nepraktikovalo. S Haní jsme byly obě šťastné, že máme něco v docházkové vzdálenosti, spolu a jakžtakž účinné. Opět se totiž našly pozice a cviky, které zádům neprospívaly, a tak jsme je jednoduše vynechaly.
Jenže, ještě jsme nebyly s odchozenými lekcemi ani v půlce kurzu, a přišel konec. Lektorka otěhotněla. Rizikové těhotenství ji neumožnilo pokračovat dál. Centrum našlo po krátké pauze náhradu, ale jak už to bývá, ani druhá instruktorka, a pak ani ta třetí nedosahovala kvalit té první, a bylo vymalováno. ZASE NEBYLO KAM CHODIT. 

Když i ploché nohy mohou vykročit tím správným směrem

V půlce roku 2016 jsem se vrátila do práce, kam jsem se fakt těšila. (Už jsem potřebovala zaměstnat mozek trochu jinak než jen dětma, domácností a zády.) Půlúvazek ve svatebním salonu s častými home-officy mi zůstal stejný, takže podmínky práce - rodina zn. ideál.
Ve stejném roce někdy na podzim jsem navštívila workshop "Podiatrie", pořádaný místním Mateřským centrem Cirkus, nejen kvůli nožkám svých dětí, ale i svým. (Pro nezasvěcené - podiatrie je medicínský obor zabývající se diagnostikou a léčbou nemocí chodidel.) Ploché nohy jsem měla vždycky a říká se, že mohou mít vliv na bolesti zad. Co když je to i můj případ?
Paní fyzioterapeutka, která kurz vedla tuto domněnku jen potvrdila. Zasvětila nás do problematiky chodidel, různých druhů plochonoží a jejich negativním vlivem na postaveni kolen, pánve a tudíž i páteře, a o kompenzaci daného jevu speciálními, ne zrovna levnými ortopedickými vložkami. Míru i místo plochých nohou nám měřila na tzv. plantoskopu (prosklená bedýnka, na kterou si stoupnete bosí) a já si vyslechla verdikt, že mám sice mírnou příčně spadlou klenbu, zato dost tu podélnou. Takový typický vzorek stavu chodidel většiny dnešní populace. Čímž nevyloučila, že je tento jev možná příčina mých bolestivých beder, nebo alespoň související.
Druhou část prezentace věnovala právě těm, co na tom byli se zády špatně, jako já. Představila nám další ze svých specializací, a to cvičení tzv. SM SYSTÉMU. (Metoda prevence a léčby bolestí zad pana MUDr. Richarda Smíška, tzv. Stabilizace a Mobilizace páteře, nebo Spirální stabilizace páteře). V životě jsem o tom neslyšela, nevěděla jsem, o co půjde. Paní fyzioterapeutka uvázala k žebřinám několik dlouhých modrých gumových lan, s očky na jejich koncích. Měli jsme si stoupnout a protáhnout každou dlaň jedním otvorem. Ve stoje jsme provedli několik cviků přitahováním rukou zachycených v lanech a po chvíli ucítili, že ačkoliv vypadaly jednotlivé úkony jednoduše, my opravdu posilovali a potřebovali jsme po chvíli přestávku. Po celou dobu cvičení nás paní různě štelovala do postojů čelem, bokem i zády k žebřinám, a kontrolovala každý náš pohyb. O přestávce toto cvičení představila jako praktické a tzv. kompenzační cvičení NA DOMA(!), které najednou protahuje i posiluje, a že jej po zaučení zvládne opravdu každý, aby mohl cvičit sám, vždy pár minut denně. A já zase jásala, že jsem opět objevila pro svá záda něco nového. Celé to dávalo smysl a znělo až podezřele ideálně. 
 

Můj první SM SYSTÉM aneb Když ani Smíšek nezachrání 

Pár dnů po kurzu jsem začala hledat lektora SM SYSTÉMU. A objevila sympatickou instruktorku (také Radku), která dokonce nabízela privátní lekce cvičení u klientů doma! S Hankou jsme opět vytvořily cvičící duo a mohly se podělit o částku za privátní lekci (Pětset korun za hodinu berou ti instruktoři!). Můj muž mi koupil potřebné posilovací lano a začaly jsme s objevováním další metody, jak na ta bedra vyzrát (snad už definitivně).
Radka doporučila tři hodinová setkání s rozestupem týdne a na každém nás naučila 3-4 cviky, čímž pak měla celá sestava 10-12 cviků k provedení během 15-20 min. A aby mělo cvičení patřičný efekt, bylo potřeba jej denně, nebo alespoň obden, provádět. To už byla trochu výzva, ale co je 15 min. jsem si řekla.
Na začátku se to nejevilo jako nemožné. Pár týdnů jsem dokázala opravdu 3x týdně cvičit! Hezky to protahovalo i posilovalo. Bavilo mě na tom už jen samotné provádění jednotlivých cviků. Je potřeba myslet na každý detail - výchozí nastavení těla, správné dýchání, provedení, čímž cvičíte pomaleji, ale o to víc zapojujete svaly. Břicho i mezilopatkové svaly pak poměrně rychle cítíte, učí vás to rovně a zpevněně stát. Mým zádům (bedrům) to však, bohužel, výraznou změnu nepřineslo. Spíš naopak, po cvičení se mi vracely spazmy kolem bederky. Nechápala jsem opět, co dělám špatně. Pak už jen stačilo, aby přišel jeden hektický den, kdy jsem si nestihla zacvičit, po něm druhý, třetí, a bylo po předsevzetí. Do pravidelnosti, jakou jsem měla na začátku, jsem už nikdy nenaskočila. Motivace odpadla i kvůli chabému výsledku, který jsem chtěla hned. (Kdoví, možná stačilo cvičit dýl jak měsíc, dva, ...) 

Pokračování - Kapitola IV. "Bod zlomu"