Za vším hledej - muže!

Ne dlouho po první prodělané zkušenosti s houserem jsem změnila práci. Psal se rok 2005 a já kývla na nabídku místa v reklamní agentuře. Mým zádům svitla naděje, že se už nebudou tolik namáhat. Bláhová představa! Sice jsem je přestala zatěžovat nesprávným nošením těžkých věcí, ale posadit se na víc jak 8 hodin denně na židli není pro páteř samozřejmě také žádná výhra. Bedra se opět ozývala. Ale zjistila jsem, že se s tou permanentní bolestí umím zžít. Občas ji prostě šlo z mysli vytěsnat. Jakkoliv jsem ale bojovala proti bolestem "hlavou", stejně jsem vnímala, jak jsem nesoustředěná, nervózní, prostě neposedná. A to doslova! Nevydržela jsem nikde dlouze vysedávat, obzvlášť, když to byla tvrdá židle. Buď jsem musela často vstávat anebo se různě na židli kroutit, bedra promasírovat prsty apod. 

Tělo v sedu neprotáhnete, svaly neposílíte.

A zase přišla krize. Ztuhlá a bolestivá bedra jsem ale tentokrát chtěla léčit jinak a neletět na spásnou injekci (ta je vždy v záloze). Zkrátka zkusit jinou metodu. Jakou ale? Odmítala jsem trávit dny čekáním v ordinacích a přecházením od jednoho MUDr. k druhému. (Jinou představu o postupu v českém zdravotnictví jsem ani neměla). Proto, aby to nebylo z práce daleko a já "neztrácela" čas, našla jsem nejbližší fyzioterapii kousek od kanceláře, a šla zkusit štěstí. Mladá paní mi záda namasírovala, ukázala pár nezáživných cviků vleže, a já na chvíli ucítila stav beztíže. Bomba! Pár dnů jsem zodpovědně naordinované pozice cvičila ráno i večer. Ale jakmile bylo líp, ta tam byla snaha vydržet.

Někdy se problémy umí vyřešit samy. Bohužel jen na čas.

Na té kancelářské židli v reklamce jsem se neohřála dlouho. Po roce a půl jsem (tak trochu "neplánovaně") s přítelem otěhotněla. A aniž bych to čekala - “jiný stav” zádům prospěl! Buď nějak zafungovaly ty hormony, anebo fakt, že asi jako každá nadšená a zodpovědná prvorodička jsem své těhotenství dost prožívala, čímž jsem poslušně vykonávala všechna ta zasvěcená doporučení doktorů, „chytrých“ knih i časopisů. Nejenže jsem najednou jedla zdravě, já dokonce začala i PRAVIDELNĚ CVIČIT! Období tehdejšího babyboomu přispělo k široké nabídce různých cvičících a dýchacích kurzů pro těhulky. Záda zkrátka těch pár měsíců vůbec nebolela, dokonce ani před porodem.

Ten byl ale císařský. (Barča, první dcera, byla tzv. KP = konec pánevní). Ačkoliv vše důležité dopadlo naštěstí bez komplikací, přišel další z faktorů, který se na mém těle, hlavně zádech, negativně podepsal. Máte-li jednou po operaci břicha, může se stát poškození svalů řezem pro některé jedince fatální, co do možností bezproblémového návratu do předchozí fyzičky. Zapojování poškozených svalů již není automatické a plně funkční. Navíc posilování břicha se nedoporučuje min. 3-6 měsíců od operace. Nehledě na nechuť jej namáhat kvůli bolestem. Toto doporučení má výhodu v tom, že pokud jej dodržíte, nepřivodíte si případné pooperační komplikace. Má ale také jednu nevýhodu. Stává se alibismem pro líné a pohodlné lidi. Svaly břicha nezačnou posilovat ani půl roku po operaci, ani rok a vlastně pak už nikdy, protože "on to doktor přece nedoporučil!" a výmluva a druhá a třeti. Následky z neaktivity jsou asi logické - ochablé svalstvo a kolotoč navazujících zdravotních problémů se roztáčí. Ačkoliv jde zotavování a posilování po operaci břicha hůř, když se nepodcení (nebo naopak nepřežene) a provádí se bezpečně, znamená brzký návrat do normálního života, a když má člověk štěstí, funguje mu "břišák" opět jako dřív.

Já, nejspíš pod návalem hormonů štěstí z narozeného děťátka, i vlivem počáteční únavy, i nulovou posedlostí mít nutně pár týdnů po porodu křivky modelky, se bohužel zařadila mezi ty lenochy s výmluvami. Minimálně po dobu prvního roku a půl jsem (opět) NECVIČILA VŮBEC.

Lhostejnost Vám záda neuzdraví, chlapa doma neudrží.

Nejenže najednou věčně unavená a neatraktivní žena s povoleným břichem riskuje svůj vztah s partnerem (tedy s tím, co je malinko víc citlivější na vzhled své partnerky). Ona také hazarduje i se svým zdravím! Hlavně tedy zad. Obzvlášť v případě čerstvých nebo několikanásobných maminek. Jen si to představte: do roku dítěte jej máma často nosí v náručí a různě z předklonu zvedá (pominu-li ostatní, záda zatěžující, povinnosti v domácnosti), přenáší jej v autosedačce, často tahá kočárek (např. při skládání z/do auta) atd. Časem je opět v předklonu, když učí dítě chodit a zase jej zvedá, nicméně to už má prcek dalších pár kilo navíc. Mnohdy, až do jeho 3 let, mu pak láskyplně dál poskytuje náruč, ačkoliv už dítě váží dobrých10-15 kg. Pokud po dobu dvou až tří let tyto každodenní pohybové stereotypy neprovádí se zpevněnými břišními svaly, tedy hlavně svaly hlubokého stabilizačního systému, a v ideálním tzv. posturálním nastavení těla, má o bolesti zad postaráno. No a v případě několika dětí po sobě se délka zátěže pochopitelně násobí. Ale chovejte se preventivně ke zdraví těla, pokud sotva stíháte mimo děti péči o domácnost apod. Na to musíte mít zkrátka čas, peníze, a - možná hlavně - tu motivaci. Jedno jestli je to zdraví nebo krása. Já se k obému stavěla v prvním roce dcery lhostejně. Úplně mě zaslepila role matky. A také samozřejmost, že když teď máme spolu s přítelem dítě, nic už nás přece nerozdělí, natož tak povrchní záležitost, jako je můj vzhled. (Jasně, jak naivní! Ale to já do těch třiceti fakt byla.)

Takže, abych to shrnula, cvičit mě nakonec přinutily dvě skutečnosti: bedra se se svou bolestí opět dostala na první místo sledovanosti a dost se to horšilo, a - ta méně očekávaná okolnost - 

 Přestala jsem zajímat mého muže.

Pokračování - Kapitola III. "Když bylo nejhůř"